Já a můj agent 4 - 7. kapitola

17. října 2015 v 13:00 | Andílek |  Kapitolovky
Poslední rozloučení a smíření se s osudem. Kurt, Blaine, Alan, Vilma, Sára. George, Frank, Victor a spol. se s vámi loučí. Tom na vás mává tam ze shora.
Chci vám poděkovat, že jste s touhle sérií (někteří) vydrželi od začátku do konce. I když to nebylo vždy snadné. A naší hrdinové dostali občas pěknou ránu od života. I tak se dokázali postavit na nohy a jít dál. A co je čeká v budoucnu? To nechám už na vaší fantazii. Tak ještě jednou děkuji.
Přestanu kecat. Užijte si závěrečnou kapitolu...



Stál po boku Blaina a poslouchal knězovu řeč na Tomově pohřbu, naproti němu stála Dennise, v objetí svého bratra. Sledoval, jak rakev spouštějí a pořád se s tím nemohl smířit. A řeknu ti další tajemství, ty jemu taky. Vzpomněl si na jeho slova, Tom věděl dřív, než Kurt sám, že spolu nakonec skončí. ,,Kurte?! Ty žiješ?" Mohli jsme tam oba umřít, ale vrátili jsme se. A já tam zůstal, po boku s mužem, kterého miluju. ,,Červená Karkulko!" ,,Slepičí prdelko!" vzpomněl si Kurt na přezdívky, kterými se později ze srandy titulovali, a po tváři mu stekla další slza. "Líbí se ti?" "Ti gangsteři? Ani náhodou." Musel se pousmát, přesně tehdy věděl, o kom Tom mluvil, ale jeho myšlenky byly tehdy upírány k drogovým dealerům než k budoucímu příteli. Ucítil, jak mu Blaine položil ruku kolem pasu, vděčně se na něj podíval. ,,Tak pojď!" Blainovi došlo, že je jeho manžel ztracený ve vlastních myšlenkách. Společně sledovali, jak jejich růže dopadla na víko rakve

Taxík je vyhodil před domem. Nemluvili. Nebylo, co říct. Každý se utápěl ve vlastních myšlenkách. Z domu vyšly Vilma se Sárou. Od Blaina samozřejmě věděly, co se stalo, ale taky netušily, co říct. Takže v malém domku vládlo dusné ticho. Po večeři se Kurt bez jediného slova vypařil. Blaine chtěl jít za ním, ale Vilma ho zarazila. ,,Nech ho, Blaine. Potřebuje být sám." Blaine přikývl, ale v mysli se mu zjevil jejich rozhovor, když se Kurt vrátil poté akci s dealery. ,,Nemyslíš si, že by to udělal znova, že ne?" podíval se Blaine na Vilmu. ,,Ne. Teď má pro co žít."
,,To doufám, jinak bych nevěděl, co říct. Jak ho utěšit. Přišel už o hodně."

Blaine vešel do ložnice. Usmál se. Kurt vypadal ve spánku roztomile. Naklonil se k němu a políbil ho na spánek. ,,Spi, miláčku. Bude líp." Všiml si, že jeho manžel něco drží v ruce, opatrně, aby ho neprobudil, mu vzal rámeček z rukou. A musel se pousmát. Na fotce viděl dva usmívající se mladíky. Znal je oba, jen tady byli ještě hodně mladí. ,,Je z akademie. Právě jsme jí úspěšně dodělali," ozval tichý smutný hlas. Blaine se otočil a všiml si doširoka otevřených očí svého manžela. ,,Nechtěl jsem tě probudit. Promiň."
,,To nic." Blaine si ke Kurtovi přilehl a objal ho. Společně usnuli.

,,Manželé Anderson-Hummel," vyzvala je sympatická žena, aby vstoupili do soudní síně. ,,Pánové," začal soudce, který měl jejich případ na starost. ,,Nebudeme vás dlouho napínat. Uznáváme vám adopci. Ještě dnes si můžete Alana odvézt domů." Oběma mužům spadl kámen ze srdce.

Malý černovlasý chlapec působil dost nejistě, když stanul na prahu domu svých nových otců. ,,Tak pojď," vzal ho Blaine za ruku a společně vstoupili dovnitř. Před Vilmou a Sárou se schoval za Blainova zádá. ,,To je Vilma a Sára. Ty přece znáš, před nima se nemusíš stydět," usmál se na chlapce Kurt. A Vilmu napadlo, že je to na dobré cestě. ,,A…Ahoj," pozdravil nejistě. ,,Ahoj," oplatily mu obě holky pozdrav.

Alan se v noci přitulil k oběma tátům, až to Kurta vzbudilo. ,,Copak, broučku?" zajímal se. ,,Já se bál," přiznal chlapec. ,,Tak pojď sem," stáhnul si ho Kurt do náruče. A ve společném objetí usnuli. Ne na dlouho. Kurt se nad ránem probral a zrychleně dýchal. Blbej sen! Ulevil si. Vracel se mu ten den ve snech. Stále dokola před sebou viděl Toma. Vstal a zamířil do kuchyně. Udělal si kafe a sesunul se na gauč v jídelně. ,,Ranní ptáče?" optala se ho Vilma, když vstoupila o půl hodiny později do jídelny. ,,Výčitky svědomí," zvedl od kafe oči se zoufalým výrazem. Vilma si k němu přisedla a objala ho kolem ramen. ,,To není tvoje vina. Nic z toho, co se stalo. Pokud je to něčí vina tak toho, kdo ho zastřelil, ale rozhodně ne tvoje."
,,Zemřel kvůli mně!" zašeptal Kurt. ,,Chápu, že tě to trápí. Položím ti teď jednu otázku, můžu?" Kurt přikývl. ,,Kdyby se to stalo znovu, ale na mušce bys nebyl ty, ale Tom, co bys udělal?" Kurt se na ní podíval. ,,Skočil bych před něj. Nedovolil bych, aby zemřel."
,,Přesně. Totéž udělal Tom, když tě strhl k zemi. Nedovolil, aby se ti něco stalo. Tak si to přestaň vyčítat. Přebolí to." Kurt přikývl. ,,Sedíš tu jen o kafi. Chceš něco k jídlu?" Kurt zavrtěl hlavou. ,,Nemám hlad."

Blaine se chtěl ke Kurtovi přitulit, ale svého manžela v posteli nenašel, místo toho objevil malého okupanta. ,,Co ty tady, prcku?" zajímal se Blaine. ,,Já se v noci bál. A tatínkovi to nevadilo," vysvětlil Alan. ,,A kde je vůbec táta?" zajímal se Blaine. ,,Nevím, když jsem se vzbudil, tak už tu nebyl." Blaine vstal a vydal se manžela hledat a Alan se vydal za ním.

,,Tatí," vypískl Alan a hrabal se Kurtovi do klína. ,,Ahoj sluníčko," pocuchal ho Kurt ve vlasech. ,,Tatí, ty seš smutnej?" všiml si Alan. ,,To nic není, broučku."
,,Proč seš smutnej?!" vyptával se dál Alan. A Blaine si vyměnil pohled s Vilmou. ,,Nejsem. Už ne," snažil se mu to vymluvit Kurt. ,,Jsem šťastný, že mám takovýho uličníka."
,,Mám tě rád, tatínku," přitulil se k němu Alan. ,,Já tebe taky, broučku," přitáhl si Kurt syna do objetí. Blaine s Vilmou a Sárou se na sebe usmáli. Všech pět vypadalo jako jedna velká a šťastná rodina, i když jeden člen věděl, že to bude trvat ještě dlouho, než se ze smrti nejlepšího kamaráda vzpamatuje. Ale měl JE a věděl, že oni při něm budou stát, ať se stane cokoliv.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 17. října 2015 v 13:29 | Reagovat

Slzy v očích, ale jinak krásný konec. Ty vzpomínky byly nádherné, ale příšerně smutné (aneb jak si dorazit svoje čtenářky). Alan je zlatíčko a stejně tak i zbytek rodinky. Budou mi chybět, ale ty tu díru určitě něčím přelepíš ;)
Děkuji za celou povídku, bylo to skvělé, sice ke konci smutné, ale pořád parádní.
A už se těším na Kustbastian :D

2 Andílek Andílek | 17. října 2015 v 15:33 | Reagovat

[1]: Mě budou taky chybět. Budu se snažit díru po nich něčím přelepit ;-).
Neměla jsem v úmyslu si čtenářky dorazit, ale je mi jasný, že ty vzpomínky byly smutný (nejen čtenářky, myslím, že vzpomínky dorazily i autorku).
Děkuji za komentář

PS: Na Kurtbastian a spol. se těš :D ;-)

3 Janička Janička | Web | 20. října 2015 v 7:45 | Reagovat

Krasne zakonceni krasne povidky. Diky za ni. Skvele jsem si ji uzila. :*

4 Andílek Andílek | 20. října 2015 v 14:14 | Reagovat

[3]: Děkuji za tak krásný komentář :*

5 Karin Karin | 20. dubna 2017 v 16:05 | Reagovat

Moc pěkné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama