Kráska a Zvíře

24. prosince 2016 v 13:00 | Andílek |  Jednorázovky
Andílek si opět hraje na předčasného Ježíška a přináší vám Kurtbastian pohádku. Užijte si jí!

Krásné prožití svátků vánočních.



V jedné vesnici žil mladík s očima jako studánky a hlasem jako anděl. Všichni mládenci se za ním otáčeli, včetně bohatého Blaina. Ale Kurt, jak se mladík jmenoval, o ně nejevil zájem. Nadbíhal mu hlavně Blaine a i jejich otcové se domlouvali, že se jejich chlapci jednoho dne vezmou. Blaine to přijímal s nadšením, že bude mít nejhezčího kluka pod sluncem. Kurt nadšením neoplýval. A vyhýbal se Blainovi, kde se dalo. "Zítra je v krčmě tancovačka, půjdeme?" zajímalo Blaina, když potkal Kurta na trhu. "Nechce se mi," odpověděl Kurt. "Přece nebudeš sedět doma? Jsme oba mladí, tak proč si neužít?"
"Užívám si, ale bez tebe," ušklíbl se modroočko. "Nenech se přemlouvat, Kurte!"
"A co když nechám?" protočil očima. Všichni jejich rozhovor sledovali a potichu se uchechtávali nad Blainovým snažením. "Zítra mě čekej!"
,,Myslím, že nebudu," zavrtěl Kurt hlavou. "Líbí se ti snad někdo jiný?" zeptal se Blaine. "To není tvoje věc," odpověděl Kurt. "Ale naši otcové počítají, že budeme spolu."
"A co já s tím?!" Za jejich zády se ozval výbuch smíchu. "Tímhle stylem bys spíš ukecal pometlo, než Kurta," smál se Blainův kamarád Sam. "No vidíš," zazubil se Kurt. "Samuel má skvělé nápady. Pozvi na tancovačku pometlo a mě nech na pokoji!" Vyplázl jazyk a s hlavou vztyčenou odkráčel. "Jednou stejně bude můj!" zavrčel Blaine.

Jednoho dne se však Kurt při projížďce na koni ztratil, a aby toho nebylo málo, spustil se hrozný liják. Brunet bloudil lesem ve snaze najít něco, kde by se mohl schovat a po bouřce zas pokračovat v hledání cesty domů. Až narazil na starý opuštěný hrad. Seskočil z koně a přešel k bráně. Jeho kůň se zděšeně napjal a tryskem odcválal pryč. "Stůj! Zastav se!" volal za ním Kurt, ale marně. Kůň byl pryč. Kurt neměl na výběr, zatlačil na bránu, k jeho překvapení se otevřela a on vešel dovnitř. Uvnitř bylo pusto, jako by tam nikdo léta nebyl. Všude na stěnách visely pavučiny, nábytek byl rozbitý a rozlámaný. Ale bylo tam alespoň sucho. "Halo! Je tady někdo?" zavolal. A kousek popošel. "Je tady někdo?!" Za ním se mihnul stín. Kurt se otočil, ale nic neviděl. "Halo?" vydal se tím směrem. Opět se za ním mihnul stín, Kurt se otočil a vyděšeně vykřikl a jak couval, narazil do zdi. Očima rozšířenýma hrůzou hleděl na rozzuřené zvíře. "Kde ses tu vzal?!" zavrčelo Zvíře. "Já….Já…Já….," začal Kurt a hlas se mu třásl. "Ztratil jsem se a narazil jsem na váš hrad……Nevěděl jsem, že tu někdo žije. Nechci obtěžovat." Zvíře nevypadlo, že by mu to uvěřilo. "Nechtěl jsem někomu ublížit. Víte, co? Já…Já…Půjdu. Teď v klidu odejdu a nikdy se nevrátím."
"Ne!" zavrčelo Zvíře. "Co ne?"
,,Neodejdeš!" odpovědělo. "Jasně. Venku ještě prší…."
,,Nikdy! Nikdy odsud neodejdeš!"
,,Co prosím?" zeptal se Kurt. "Řekl jsem, že neodejdeš!"
,,Nechápu, proč," rozhodil Kurt rukama. "Nikomu bych nic neřekl! Slibuji."
,,Ne!"
,,Ale doma mě budou hledat!" Kurt začínal být zoufalý, ale to Zvíře bylo neoblomné. "Řekl jsem, že neodejdeš!" zařvalo Zvíře. "Dobře," polkl Kurt. "Rozuměl jsem. Neodejdu."
,,Správně! Santano!" V Kurtově zorném poli se objevila černovláska. "Přejete si, pane?"
,,Ukaž našemu hostu, jeho komnatu."
"Jistě!" přikývla. Zvíře odešlo. Kurtovi bilo srdce jako splašené. "Tak půjdeme?" oslovila ho, ta, kterou Zvíře nazvalo Santanou. Brunet sebou škubl. "Neublížím ti," ujistila ho.

"Tak jsme tady!" otevřela dveře od komnaty. "Páni!" vydechl Kurt. Užil by si to možná víc, kdyby nevěděl, že je na tomhle místě vězněm. "Udělej si pohodlí. A chovej se tu jako doma." Kéž by! Pomyslel si Kurt. "Ještě něco," otočila se Santana. "Jak se jmenuješ? Bylo by blbý na tebe volat ´Hej ty´ nebo ´Ty, s tím pěkným kukučem´."
"Kurt," odpověděl brunet. "Pěkné jméno," usmála se. "Nechám tě o samotě." A odešla. No Kurte, dostal ses do prekérní situace. Jak z ní jen ven? Kurt nechápal, proč ho tu to zvíře drží.

Burt nervózně přecházel po chalupě a každou chvíli vykukoval z okna. A vycházel ven. Jeho syn se však nevracel. "Děje se něco, Burte?" zajímal se John, Blainův otec. "Kurt jel na vyjížďku a ještě se nevrátil."
,,Třeba to nechtěl riskovat v tomhle počasí," ukázal na černé mraky. "A někde se schoval."
,,Doufám, že máš pravdu," přikývl Burt. V tu chvíli do vesnice přiběhl Kurtův kůň. A však po Kurtovi ani památky. "Prrr. Zastav! Hodný koníček," chytil Burt koně. "Kde máš jezdce, co?" popleskal ho po krku. "Co když se mu něco stalo, Johne?" podíval se na něj Burt. "V tomhle počasí, ho stejně nemůžeme jít hledat, nemůžeme riskovat, že se něco stane, ještě někomu dalšímu." Burt přikývl, věděl, že má John pravdu. I když Kurt byl jeho jediný syn a byl všechno, co mu zbylo. A nechtěl o něj přijít. Na návsi se objevil Blaine. "Co se stalo?"
,,Kůň se vrátil bez Kurta," odpověděl mu jeho otec. V tu chvíli se spustil hrozný liják. "Proč ho nejdeme hledat?" zeptal se Blaine. "Až po bouřce," řekl jeho otec.

"Pán tě prosí, abys mu dělal společnost u večeře," nakoukla Santana do komnaty. "A taky jsem ti přinesla něco na převlečení." A položila komínek šatů na postel. ,,Děkuju," pousmál se Kurt. "Za chvilku pro tebe přijdu." A zavřela za sebou dveře. Kurtovi se popravdě moc nechtělo, ale možná to mohla být šance, jak zjistit, proč ho tu drží.

Kurt po schodech sešel do obří jídelny. Zvíře už tam čekalo. "Už na vás čekám," řekl jen, co se Kurt posadil. "Váhal jsem, jestli vůbec přijít."
"Přece byste mi nedal košem."
"Vzhledem k tomu, že mě tu z neznámého důvodu držíte jako věžně. Tak bych vám tím košem klidně dal," ušklíbl se Kurt. "Jak se opovažujete?!" vyjelo Zvíře. "Já?" křikl Kurt stejným tónem. "Jen jsem hledal úkryt před bouřkou. Chtěl jsem hned odejít, to vy jste mě tu zavřel!"
"Měl jsem k tomu důvod!"
"Jaký? Slíbil jsem vám přece, že to nikomu neřeknu!"
"Do mých důvodů vám nic není!" vyštěklo Zvíře. "Fajn!" prskl Kurt, odhodil příbor, zvedl se ze židle a hrdě odkráčel. Dveří se ještě otočil. "Když mě omluvíte! Přešla mě chuť!" A zabouchl za sebou dveře. "Okamžitě se vraťte!" zařvalo Zvíře. A vyrazilo za ním. "Vraťte se!" řvalo, jak Kurt stoupal po schodech. Ten se ale ani neotočil. "Řekl jste si o to! Budete o hladu, dokud nepřijdete k rozumu!" Kurt nehnul ani brvou.

Nemohl spát, hleděl z okna své komnaty a žaludek mu hlady zpíval. Ale on svou hrdost nepřekročí, to radši umře hlady. Krátce po půlnoci se ozvalo zaklepání a dovnitř nakoukla Santana se dvěma chlapci. "Přinesli jsme ti něco k jídlu. Musíš mít hrozný hlad."
"Děkuju," usmál se. "Nech si chutnat. A až budeš po jídle, odnes to do kuchyně. To je…"
,,Vím, kde. Děkuju, Santano," usmál se brunet.

Kurt se vracel z kuchyně, když ho zaujalo světlo vycházející z jedné komnaty. Zatlačil na dveře a vešel dovnitř. U okna stála rudá růže a pod ní napadané okvětní plátky. Kurt se rozhlédl kolem, ale nikdo tu nebyl. Chtěl zvednout poklop, pod kterým byla. Jen se ho však dotknul, ozval se za ní rozzuřený hlas. "Co tady děláš?!" Kurt leknutím nadskočil a couval pryč. "Co si o sobě vůbec myslíš? Tvoje místo je jinde!" řvalo Zvíře. "Omlouvám se," polkl naprázdno Kurt. "Radši půjdu!"
"To bude nejlepší!" Zvíře Kurta vystrčilo ze dveří a zabouchlo za ním.

Ráno Blaine svolal všechny muže z vesnice. A všichni vyrazili do lesů a prohledávali, kousek po kousku, ale po mladém brunetovi s modrýma očima, nebylo nikde ani památky. "Vraťte se do vesnice! Já a Sam budeme hledat dál." Ostatní muži přikývli. "Někde být musí, přece se nepropadl do země!" uvažoval Blaine.

Každý den byl pro Kurta jako podle šablony. Zůstával ve své komnatě a Santana s Nickem a Jeffem, jak se mu kluci představili, mu tajně nosili jídlo. Kurt přestal počítat, kolik dní jeho zajetí uplynulo. Zvíře s ní od nechtěné návštěvy v té komnatě s růží nepromluvilo jediného slova. Ne, že by to bylo předtím lepší. Stejně na něj nebyl zvědavý.

Lidé z vesnice se každý den vydávali prohledávat les, ale nic nenašli. Kurt jako by se propadl do země.

Jednoho dne přestalo Kurta jeho vězení bavit a rozhodl se, že uteče. Ať už to Zvíře rozzlobí, jak chce. Rozhlédl se a nadzvedl víko truhlice. V ní našel staré povlaky na peřiny, polštáře a prostěradla. Začal je svazovat k sobě. Zpanikařil vždycky, když kolem někdo přišel. Když měl hotovo, vykoukl z okna. Je to pěkně vysoko! Oklepal se. Ale přesto svoje svázaná prostěradla, hodil před parapet. Končily kousek nad zemí. Kurt neváhal a přehodil nohy přes okraj. A začal slaňovat dolů. Když byl za půlkou cesty dolů, jedno prostěradlo, se začalo povolovat. Až se rozvázalo docela. Než si Kurt stačil uvědomit, co se děje. Padal dolů. Tatínku, odpusť! Měl jsem tě moc rád! Já tady umřu! Honilo se Kurtovi hlavou. "Pomoc! Pomozte mi někdo!" I když tušil, že mu nikdo nepomůže. Jak by mohl. Krásný příběh, Kurt Hummel, chlapec, který nikoho nechtěl, zemřel při pokusu o útěk ze spárů Zvířete.

"Jdu ven!" oznámilo Zvíře služebnictvu. "Hlídejte ho a ani na okamžik ho nespusťte z očí!"
"Ano pane!" zaznělo sborově. Zvíře opustilo hrad, když bylo skoro venku, zaslechlo volání o pomoc. Rozběhlo se směrem, odkud se hlas ozýval a málem ho švihlo. Spatřilo Kurta, který padal z výšky. "Prokrista pána!" Srdce se mu zastavilo. A rozběhl se na to místo v naději, že padajícího Kurta chytí.

Brunet měl celou dobu zavřené oči, dopadl do něčeho měkkého. To něco, zaúpělo. Kurt otevřel oči a natočil hlavu. Pod ním leželo Zvíře. Až přijde k sobě, bude pěkně rozzuřený! Napadlo Kurta a podíval se nahoru. Mohl ses zabít, blázne! Zachránil ti život! Kurt si ke Zvířeti klekl. "Jste v pořádku?!" Dotkl se ho. "Slyšíte mě?" Otočil Zvíře na záda, dýchalo. Chtěl zavolat, někoho na pomoc. Ale Zvíře otevřelo oči. "Ty blázne!" zavrčelo. "To ses chtěl zabít?! Kdybych nešel kolem, mohl jsi být mrtvý!"
,,Já…Ani nevím, co mě to napadlo! Je mi to moc líto!" Kurtovi se do očí hnaly slzy. Věděl, že to zničil. "Vážně mě to moc mrzí!" Omlouval se. "Ty…Ty …Ty pláčeš?" zeptalo se Zvíře. Byla jen otázka času, než Kurtovi emoce vybublají napovrch. "A zajímá vás to proč?"
"Třeba proto, že jsem ti právě zachránil život."
,,Fajn! Ztratil jsem se! Drží mě tu bezcitné Zvíře. Táta určitě doma šílí strachy, co se se mnou stalo. Pokus o útěk mi nevyšel. Málem jsem se zabil. A beru zpět to bezcitné, protože kdyby bylo to Zvíře to bezcitné, tak mě nechá se zabít." Zvíře vytáhlo z obleku kapesníček a podalo ho Kurtovi. ,,Děkuju. A co vy? Nejste raněný, nebolí vás něco?"
,,Staráš se proč?"
,,Jak jsem na vás dopadl, mohlo se vám něco stát. A to by mě opravdu mrzelo."
"Myslím, že mi nic není. Tak půjdeme?" Kývlo Zvíře směrem k hradu. Kurt mlčky přikývl. O tohohle dne se Kurt se Zvířetem začali sbližovat víc a víc.

Burt, Blaine a John sehnali i lidi z blízkých vesnic, aby pročesávali společně les. Aby našli Kurta.

"Povím ti, jeden příběh," začalo jednoho dne Zvíře, když seděli společně na zahradě. "Jsem zvědavý," usmál se Kurt. "Žil byl jeden princ. Ale byl velmi pyšný a panovačný. Chtěl mít všechno a všechny pod svou mocí. Až se to lesním bytostem přestalo líbit a rozhodli se, že prince potrestají…"
"Jak?" zeptal se Kurt. "Proměnili ho ve Zvíře a dali mu růži, která měří jeho čas zakletí. Až z růže odpadne poslední okvětní lístek, kletba se nebude dát zlomit." Kurt na Zvíře před sebou vykulil oči. "To ty? Ty jsi ten pyšný a panovačný princ, kterého lesní bytosti proklely."
"Ano Kurte, to jsem já. Jmenuji se Sebastian. Myslel jsem, že jsi to ty. Že mě vysvobodíš….Ale zřejmě jsem se zmýlil."
,,Tohle neříkej, ano?"
"Zbývají tři dny. A já to kazím, kde se dá."
"Nic nekazíš," zavrtěl Kurt hlavou. V tom se na zahradě objevil zástup Sebastianových sloužících. "Pane! Míří sem zástup lidí!" řekl Nick. "Hledají mě!" uvědomil si Kurt. "Tak běž!" řekl Sebastian. "Cože?" nechápal Kurt. "Jsi volný! Tak běž!"
"Sebastiane!"
"Pane!" vydechli Kurt i sloužící zároveň. "Svůj osud si zasloužím. Tak jdi!" Kurt se podíval na Sebastiana a v očích se mu zaleskly slzy. "Vrátím se!" Slíbil. "Běž už!" Vyháněl ho Sebastian.

Blaine a dalších pár statných mužů rozbili bránu a vtrhli dovnitř. "Rozdělte se! Kde jinde by byl než tady!" rozkazoval Blaine. "Máš pravdu, jsem tady!" řekl Kurt a scházel po schodišti. "Kurte?"
"Jsem to já!" přikývl. "Měli jsme o tebe hrozný strach!"
"Jsem v pořádku, Blaine," řekl mu Kurt. "Půjdeme domů, ano? Tvůj otec, umírá strachy."
,,Jdeme domů," přikývl Kurt a u rozbité brány se ještě otočil, zpoza závěsu ho pozoroval Sebastian. Kurt by přísahal, že viděl, jak mu po tváři stéká slza.

Nastalo dojemné vítání. Kurt musel všechny ujistit, že je v naprostém pořádku. A že mu nic nechybí. Vyprávěl, jak se v lese ztratil a jak narazil na opuštěný hrad. O Sebastianovi a ostatních se ani slůvkem nezmínil. Kdyby se někdo dozvěděl, že celou dobu trávil po boku Zvířete, nikdo by neváhal a vyrazil by Sebastiana zabít, bez ohledu na to, že je to zakletý princ. A pak mu přece sám slíbil, že se vrátí.

Mezitím Sebastian chodil po hradě jako tělo bez duše a vyl jak zraněné zvíře. Bez Kurta tu najednou bylo tak prázdno a nikdo ze sloužících nedokázal Sebastianovi zvednout náladu. "Tak proč jste ho nechal odejít, pane?" zajímalo Trenta. "Miluji ho. Raději obětuju sám sebe, než aby on byl nešťastný." Santana se pousmála. "Výborně pane."
"Nezvládnu to bez něj!" rozplakal se Sebastian. "Ale zvládnete, my vám pomůžeme," přidal se Thad. "Přesně," přikývl Jeff.

"Ahoj kamaráde," popleskal Kurt koně po šíji. "Projedeme se, co ty na to?" Nasedl Kurt na koně. "Kampak tam časně?" zajímal se Blaine. Kurt protočil očima. Máš smůlu kudrnáči, moje srdce patří jinému, ušklíbl se v duchu Kurt. "Ale jen tak se projet do lesa."
"Ne, že se zase ztratíš."
"Budu si po cestě sypat drobečky," ušklíbl se Kurt a rozjel se pryč. "Co ho do toho lesa tak táhne?" nechápal Blaine, nechal si přivézt koně a vydal se za Kurtem.

Kurt dojel k hradu, bránu stačili opravit. Ani neklepal a vešel dovnitř. Už věděl, že mu Sebastian neublíží. Procházel hradem ve snaze Sebastiana najít. Ale nikde nikdo. Santana, která vyšla z jídelny, málem upustila tác s čajem, když Kurta spatřila. "Pane Bože!" usmála se. "Ahoj Santano," usmál se Kurt. "Tak pojď, pán bude mít radost. Chodí nám tu jako tělo bez duše." Společně vešli na zahradu, kde Santana odložila tác. "Pane, váš čaj je tady!" zavolala. "Už jdu," ozvalo se. Santana si stoupla před Kurta. "Můžeš odejít," řekl jí Sebastian, když se usadil. "Užijte si čaj, pane," usmála se a odešla. Sebastian usrkl čaje a měl pocit, že se na něj stejně pořád někdo dívá. Zvedl hlavu a uviděl dvě rozzářené modré oči. "Kurte?" vydechl. "Slíbil jsem ti, že se vrátím," usmál se modroočko. Sebastian se usmál a sevřel Kurta v náručí.

Celou tuhle scénu měl Blaine jako na dlani. A v duchu zuřil. "To zvíře ho muselo zmanipulovat. Aby se k němu vrátil!" Rychle naškrábal vzkaz a poslal ho i s koněm zpátky.

"Nevěřil jsem, že se vrátíš," řekl Sebastian Kurtovi. "Ale vrátil jsem se. Já sliby plním," usmál se Kurt. "Doufám, jen že jsi neměl žádný problém."
"Nikdo neví, kde jsem," odpověděl Kurt. "Jen nechápu, proč ses vrátil. Vrátil ses k protivnýmu, nafintěnýmu, pyšnému a panovačnému princi."
"Tak toho bohužel neznám. Asi sis ho musel s někým splést. Protože já znám jen jedno protivný Zvíře, který mi i přesto přese všechno zachránilo život. A které miluji." Sebastian zalapal po dechu. Kurt se k Sebastianovi naklonil a chtěl ho políbit, i všichni sloužící na to s nadšením koukali. Kurt se skoro dotýkal, když se ozvalo. "Skončilo jsi, Zvíře!" Kurt se od Sebastiana odtáhl a podíval se za sebe. Tam stál Blaine spolu s lidmi z vesnice, měli s sebou vidle, kosy, luky, kuše a byli připraveni Zvíře zabít. Kurt se Sebastianem vyskočili na nohy a Kurt se postavil před Basse.

"Já tě neprozradil," otočil se Kurt na Sebastiana. "Já vím, že ne."
"Neprozradil tě," ušklíbl se Blaine. "Sledoval jsem ho! Co jsi s ním udělal? Cos udělal s mým přítelem?"
"Nevěř mu, Sebastiane. Nepatřím mu!" Blaine vypadal jako bůh pomsty. "Ale bude mi patřit, až skoncuju s tebou!" Díval se při tom na Zvíře. "Uhni!" řekl a díval se přitom na Kurta. Ten zavrtěl hlavou. "Uhni, Kurte! Uhni, jsem řekl!"
"Ne! Nenechám tě, abys mu ublížil!" Kurt zůstal vzdorovitě stát na místě před Sebastianem. "Same, odveď ho!" přikázal Blaine. Blonďák přikývl a chtěl Kurta odtáhnout. "Ne! Samueli, ne! Nešahej na mě!" Sam odtáhl vzpouzejícího se Kurta, i když se mu v tom snažil zabránit i Sebastian. "Tady zůstaneš!" švihl Blaine po Kurtovi pohledem. "Na něj!" ukázal na Zvíře. "Ne! Ne! Nééééé!" řval Kurt. Lidé se vrhli na nebohého Sebastiana, který s každou ránou řval jako raněné zvíře. "Ne! Prosím, Blaine!" Díval se Kurt na kudrnáče se slzami v očích. "Ať ho nechají! Prosím! Prosím!"
"Jen mu naložte, ať ví, že unášet lidi se nemá."
"Nenávidím tě!" řval Kurt. "Jsi horší než to Zvíře. I to Zvíře má na rozdíl od tebe city." Blaine se povýšeně ušklíbl. "Nechte ho, stejně má dost." Lidé se stáhli a Kurtovi se otevřel pohled na bezvládné Sebastianovo tělo. "Ne! Sebastiane!" Klesl k němu na kolena. "Ne! Prosím! Prosím tě!" Kurt nad Sebastianovým tělem plakal a sloužící se dívali po vesničanech vražednými pohledy. Kurt přitiskl svoje rty, na ty Sebastianovy. Ať už to má cenu nebo ne. Zasloužíš si být, ve své podobě. Miluji tě a nikdy nepřestanu. Oba pohltilo zlaté světlo. "Co se děje?" nechápali vesničané. Když světlo zmizelo, v zahradě ležel docela pohledný brunet a na jeho hrudníku plakal Kurt.

Sebastian otevřel oči a uvědomil si, že na něm se někdo otřásá vzlyky. Nadzvedl hlavu a spatřil Kurta. Usmál se a natáhl k němu ruku. "Kurte!" zašeptal. "Kurte, neplakej!" pohladil ho po tváři. Modroočko se zarazil a podíval se na Sebastiana. "Sebastiane!" vydechl šťastně. "Ahoj," usmál se Seb. "Ty…Ty…Bože můj!" Vrhnul se mu Kurt kolem krku. A sloužící jásali. Vesničané jeden po druhém začali prchat. Až tam zůstal jenom opařený Blaine se Samem. Kurt pomohl Sebastianovi na nohy. A Sebastian se podíval na ty dva. "Kdybych byl zvíře, roztrhal bych vás na kusy. Ale mám dojem, že kobky zůstaly v neporušeném stavu. Trente, Thade, co kdybyste tady našim hostům ukázali, jak to vypadá v kobkách."
"S radostí, pane! Tak půjdeme, pánové!" A odvedli je. Sebastian se podíval na Kurta. "Máš krásný oči," usmál se Kurt. "Ty je máš ještě hezčí," políbil Sebastian Kurta. "Vzhledem k tomu, že se ti hrdinové rozprchli, jak když do nich střelí. Tak už bude ve vesnici poplach."
"Chceš jít domů?"
"Chci. Ale ty půjdeš se mnou!" přikývl Kurt a chytil Sebastiana za ruku.

Sebastian vysadil Kurta na nejrychlejšího koně a společně se vydali k vesnici. Burt je oba přivítal s radostí. Akorát Blainův otec se vypařil hned, jak se objevili. Sebastian všem lidem ve vesnici odpustil. A Blaine se Samem? Ti mohli tak v kobkách počítat krysy.


A jestli Sebastian s Kurtem neumřeli, tak spolu žijí šťastně a spokojeně dodnes.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 24. prosince 2016 v 17:01 | Reagovat

Tak to je ten nejkrásnější dáreček, jaký jsem od tebe mohla dostat ;-) Nádherně vyprávěné s napětím i romantikou...ach. Moc děkuji!!! Krásné Vánoce, Andílku :-)
PS: Lepší služebnictvo jsi Sebastianovi vybrat nemohla :-D ;-)

2 Andílek Andílek | 24. prosince 2016 v 18:22 | Reagovat

[1]: Tenhle komentář je nejkrásnější dárek, jaký jsem mohla dostat :-). Tohle opravdu zahřálo u srdce. Děkuji ti.
Krásné Vánoce i tobě :)
PS: Sebtanu jsem si prostě nemohla odpustit :D ;-)

3 Terka Terka | 24. prosince 2016 v 22:46 | Reagovat

Mě to hřeje u srdíčka také...vlastně se neznáme, ale zároveň jsi taková má spřízněná duše, což mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. Za to opravdu děkuji! :*

4 Andílek Andílek | 24. prosince 2016 v 23:23 | Reagovat

[3]: To je to nejhezčí co jsem kdy slyšela (četla). Taková pěkná tečka za dnešním dnem. :-).
Já děkuji :*

5 Karin Karin | 16. dubna 2017 v 22:31 | Reagovat

Parádní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama